V 60.- 80. letech 19. století odešlo do carského Ruska za vidinou příznivějších podmínek více než 15 tisíc Čechů, kteří se usadili na různých místech dnešní Ukrajiny. Z vyprávění babičky víme, že podmínky nebyly tak růžové, jak jim bylo zpočátku prezentováno. Místo půdy dostali kus lesa, který museli nejprve vykácet, aby mohli vůbec začít hospodařit. Babička musela opustit rodnou vesnici za druhé světové války, kde bojovala po boku dalších žen. Ale to by bylo delší článek.
Marně jsme se rodnou vesničku snažili hledat na internetu. Jakoby se jí satelity vyhýbaly. Vyzbrojeni ručně nakresleným plánkem vesnice jsme přes Polsko vyrazili směr Volyň. Po překročení hranic nedaleko městečka Sambir nás čekal šok. Tolik děr na silnici jsem snad v životě neviděl. Bylo to jako vrátit se o mnoho desetiletí zpátky. Povozy tažené koňmi, krávy spásající kraje silnic a všudypřítomní žigulíci, povětšinou barvy plnotučné hořčice.
Hledali jsme Volkov, který se měl nacházet poblíž města Dubno. Po odbočení z hlavního tahu Lvov – Kyjev jsme se domorodců vyptávali, jestli jedem správně. Zpočátku bez úspěchu. Nedošlo nám, že se vesnice už nebude jmenovat česky Volkov. Až na poněkolikáté jsme uspěli s vysvětlením, že hledáme vesnici, kde žili Češi. Směr byl správný, jen cesta ubíhala strašně pomalu. Jak jsme později zjistili, dlážděnou silnici, která vystupovala pod letitým asfaltem, vybudovali ve třicátých letech Češi. Dvacet kilometrů jsme jeli snad dvě hodiny.
Z Volkova se nakonec vyklubal Vovkovyi. Vesnice plná domků po Češích v krajině s moc příjemnou atmosférou. Auto s českou značkou budilo pochopitelně rozruch. S plánkem v ruce jsme se vyptávali, kde asi tak domeček stál. Naše lámaná ruština spolu s češtinou domorodce uklidnila. Dokonce se přidávali další, kteří se nám snažili pomoci. 
Domek nakonec nebylo tak složité najít. Stojí na hlavní cestě u křižovatky s odbočkou k pivovaru. Měli jsme veliké štěstí. Na zahradě jsme potkali současného majitele, Adama Ivanoviče, který dům obýval od konce druhé světové války. Jakmile se zmínil, že v něm předtím žili "Hutkovi", bylo jasné, že jsme zde správně. Dali jsme se s ním do řeči a pozval nás dokonce dovnitř, takže jsme si domoček mohli pořádně nafotit.
Přes nadšení z objevení rodného domu a vstřícnosti místních jsme odjížděli s rozporuplnými pocity. Mnoho z toho co Češi vybudovali ve Volkově nezbylo. Pivovar padnul za oběť náletům za druhé světové války a pak už nebyla vůle ho obnovit. Rybníky jsou zanesené, mlýn dávno nefunguje a po českém kostelu ani památky.
Příště o ukrajinských celnících.
Svoboďák