Reklama
 
Blog | Jan Svoboda

Velmi plodný jogging

Po delší době jsem ráno vyrazil na svůj oblíbený běžecký okruh. Proběhl jsem mezi domky rovnou na lesní pěšinu.

Periferním pohledem jsem zaregistroval něco hnědého ve stráni. Hříbek nebo zase jen rafinovaně ohnutý lístek? Věděl jsem, že už konečně rostou, vydal jsem se proto stráň blíž prozkoumat.

Byl to hříbek a ne jeden. Hned čtyři pěkně vedle sebe. Pod maso málo, ale do polívky stačí říkal jsem si. Opatrně jsem je vydloubnul a chtěl jsem pokračovat po cestě zpátky domů. V tom jsem je uviděl. Nádherné křemenáče s červenými hlavičkami koukali z mechu přímo u cesty. Neváhal jsem ani chvilku. Sundal jsem funkční tričko, na jednom konci udělal uzel a začal jsem do něj houby skládat. Ve víru houbařské vášně jsem si neuvědomil, že sousedům připravím neobvyklou podívanou. Podivná bledá postava opálená jen od loktů dolů nesoucí záhadný měšec. Představoval jsem si debaty za záclonami. „Ne, ještě ven nemůžeš Martinko, počkej až ten divný pán odejde“. Tričko se projevilo jako opravdu funkční, houby se v něm nezapařily. To jen tak na okraj pro výrobce.

Patřím k něm mnoha tisícům nadšenců, kteří se při změně měsíční fáze na „dorůstá“ od léta do podzimu ženou do lesů a znovuobjevují svoje sběračské pudy. K houbaření mě přivedl můj děda. Mívali jsme chatu na Rakovnicku a během sezóny jsme chodili do lesa na houby. Naše místa nebyla až tak tajná, proto jsme vyráželi ještě za tmy, abychom předstihli ty pražáky a kladeňáky a příbramáky, co měli chaty okolo. Děda mě vždycky brzo ráno vzbudil. To už se chatou linula vůně polévky. Náročný den se vždycky začínal polévkou, protože jak děda říkával „polifka je grunt a maso je špunt, víme mladej?“.

Reklama

Nasedli jsme do žigulíka a vyrazili do lesa. Moje houbařské začátky nebyly příliš slavné. Vesměs to probíhalo tak, že mi děda ukazoval, jaké houby mám sbírat. Když už jsem by zkušenější, posílal mě na osvědčená místa a sám chodil jenom podle cest. Přesto toho našel víc než já. Snad pokaždé když jsem se k němu vracel, měl nasazeny svoje brýle nízko na nose a červeným děsně ostrým kapesním nožíkem nějakou houbu čistil.

Cesta zpátky z lesa to byl takový rituál. Děda měl vždycky shovanou jednu desítku v kaslíku v autě. Než jsme vyrazili, nadvakrát ji vypil. Hrozně se mi líbilo, jak se mu dělaly veliké bublinky, když pil z lahve. To jsem tenkrát neuměl. Na návsi jsme se zastavili vyměnit prázdnou lahev za plnou u paní Marušky v kiosku. Babičce jsem to samozřejmě nemohl říct, protože děda měl od doktora kvůli cukrovce povoleno jenom jedno pivo po obědě.

Zastávka u kiosku znamenanala okamžik houbařovy slávy. Scházeli se tam chataři a vodáci z kempu a vždycky se z dědy snažili z dědy vymámit, „kam na ty krásný hříbky chodíš Toníku“. Vždycky se jen pousmál a řekl „na Janouška přece“, čímž zvědavce moc nepotěšil, protože tak se říká oblasti mezi Skryjemi a Kublovem, která má pěkných pár kilometrů čtverečních.

Jen ještě dodám, že moje drahá polovička z hříbků a křemenáčů vykouzlila báječné rizoto, takže nechápavé pohledy sousedů za to stály.

Svoboďák